Vůbec asi první dojmy z rytmu a muziky, pokud si to dobře vybavuji, jsem měl z dechovky… a hlavně pak dechováckejch bubeníků. Kdykoli a kdekoliv se při nějaké příležitosti objevila dechovka, už jsem s ní šlapal pěkně na konci, protože tam to nejvíc dunělo a rytmus se dal vstřebávat přímo od pramene. Bylo mi jedno jestli to byl funus anebo prvomájový průvod. Prostě mě to přitahovalo jako magnet. Asi proto jsem i později inklinoval k rytmice. To jsem byl ještě školou povinné dítě.
Zrovna tak, jako asi všichni v té době, i já se dostal do styku s novou západní muzikou prostřednictvím rádia Luxemburg, které doma každodenně poslouchala moje o tři roky starší ségra. Měli jsme takové bakelitové rádio, nic moc… a často se hrané songy ztrácely v etéru, aby se po chvilce zase vrátily. Dobře si pamatuji, jak jsem vždy strkal vzadu do rádia kus drátu coby anténu, ale moc to stejně nepomáhalo. Nejlepšího výsledku jsem dosáhnul, když jsem sám sloužil jako anténa, tj. musel jsem držet drát v ruce a pak to hrálo nejlíp. Proto, když se hrál nějaký hit který jsem chtěl dobře slyšet, stal jsem se na chvíli zase anténou, a kochal se tou novou nádherou a libozvučnými tóny. Již v té době to se mnou notně házelo, a důraz na rytmiku v této nové vlně muziky mě přímo uváděl do extáze. Doma jsme měli takové kulaté židle, které byly jako stvořené, aby se do nich mlátilo vařečkama. To byly de facto moje první bicí!
Také si pamatuji, že jsme chodili ke splavu na Ohři, co je kousek po proudu za chebským mostem, a tam hrál často na kytaru nějakej cikán šlágry té doby. Jméno mi již vypadlo z paměti ale vzpomínám si, že jsem mu vyklepával rytmy na kytaru na kterou hrál. To samé jsem dělal Jirkovi Zachožovi na jeho kytaru, když jsme v jeho osadě, kdesi v lesích směrem na Kyselku pořádali pitky u ohně, a on hrál poslední hity co odposlouchal z Laxíku. Jirka pak začal hrát se Spiders, na tu dobu super kapela na kterou chodily celé Vary i okolí. V té době mě již svrběly ruce a touha chtít také hrát big beat byla čím dál silnější. Moje šance nastala, když bubeník od Spiders, Jerry (Jarda Vorasický) vzal kramle a zdrhnul do Států. Zbyly po něm Amati bicí a jeho máma nevěděla co s nimi. Domluvil jsem se s ní, že si je vezmu na splátky a moje touha se tím splnila. Spiders sice ještě chvíli hráli ale pak se nakonec stejně rozpadli. Část jich odešla hrát do Ostrova nad Ohří a Jirka Zachož zůstal bez kapely. Slovo dalo slovo a domluvilo se, že se udělá nová kapela. Jirka ji pojmenoval The Beat Company. Jejími členy byli: Jiří Zachožij - 1 kytara, Ladislav Šimandl - 2 kytara, Jiří Zýka - baskytara, Václav Li - bicí a Kristián Houf - zpěv. První vystoupení se konalo v sále domu stavbařů v Doubí, v březnu 1967. Tam také na krátkou dobu vzniknul náš "Music B Club" kde se hrálo každou sobotu od 19 hodin v pořadu Beat Show. Bohužel, díky zásahu tehdejší mocenské kliky diktatury proletariátu skončilo pro Jirku i mne naše hraní dost abruptně. Na jaře téhož roku nás oba uvěznili pod záminkou příživnictví a bylo po hraní. Jirka Zachož byl svým zjevem, výstředním chováním i názory trnem v oku tehdejšímu establishmentu, což se projevilo i odnětím jeho svobody na jeden rok. Po svém propuštění se již ke hraní v nějaké kapele nedostal. Také já byl dost provokující živel a proto mě čekal stejný osud. Zážitky o mém zatčení i věznění částečně popisuji v nedopsaném článku "Jarní úklid komunistů v roce 1967", který lze nalézt na tomto odkazu: http://mapovani-kapel.blog.cz/1006/jarni-uklid-komunistu-v-roce-1967
Po mém návratu z drsného hotelu hoteliéra Novotného pro nepohodlné lidi jsem se znovu zapojil do muzicírování. Kapela The Beat Company se mezitím přejmenovala na BC67 a prodělala změny v obsazení. Na uvolněná místa přišli Jaroslav Schiefner (Špulda) který se ujmul bicích, Roman Smítko (Bob) hrál kytaru a místo zpěváka připadlo Petrovi Brouskovi (Longton), když s tím asi Kristián Houf seknul po našem zatčení (Zachož a já). Kapela hrála v té době na Růžovém Vrchu v tamní hospodě, kde se nalézal sál vhodný ke hraní. Když jsem se tam po mém nečekaném návratu k překvapení všech objevil, tak mě prakticky nikdo nepoznal, protože místo dlouhejch loken mi na hlavě začínalo rašit asi milimetrové chmýří. Díky tomu, že sada bicích byla moje, tak jsem za ně opět zasednul a Špulda přesednul na kytaru. Takže se dá říci, že všechno zlé je k něčemu dobré, jelikož díky zásahu tehdejší diktatury proletariátu dostala další vlna lidí kteří chtěli hrát bigbeat svoji šanci. Tak třeba pro Longtona to byla jeho první kapela, pokud se nemýlím. Repertoár se skládal z hitů skupin jako Spencer Davis Group, Small Faces, Cream, Jimi Hendrix, Trogs a další. Hrálo se až do podzimu 1967, kdy se kapela, z mě dnes už zapomenutých důvodů definitivně rozpadla. Pro mne to znamenalo přijetí nabídky na post bubeníka v nově vznikající kapele The Carlsband, která vznikla na podzim 1967.
Impuls ke vzniku Carlsbandu dal Míra Chovanec který se vrátil z vojny a chtěl samozřejmě hrát na svoji basu. Zpěvák od The Spiders, Láďa Skopal, byl tou dobou bez kapely a tohle byla jeho šance jak se znovu zapojit do muziky. Protože jsem měl bicí a byl jsem volný, obrátili se na mě zda bych s nimi nehrál. Pro mě to byla šance dostat se do kapely se zkušenými muzikanty a tak jsem neváhal a nabídku přijal. Láďa Skopal ještě sehnal Tondu Zíta na kytaru i kvůli tomu, že dokázal zpívat také sbory. Proto jsme byli schopni zpívat slušné trojhlasy. Repertoár Carlsbandu byl docela pestrý od Moody Blues, Cream, Manfred Man, The Hollies a spoustě dalších až po vlastní skladby. Naším doupětem byl sál restaurace Kotva v Rybářích naproti Keramičce, kde jsme jednou týdně pravidelně hráli a mimo toho jsme se chopili každé jiné příležitosti která se namanula. Tak se třeba hrálo v Puppu, letním kině, kulturáku v Ostrově nad Ohří a dalších sálech v okolí Varů. Kapela měla ve Varech řadu svých věrných příznivců a jezdili na nás i lidi z regionu. Jirka Vaněk u nás zastával roli nejen jako bodyguard a pomáhal s vercajkem, ale byl také náš kamarád a příznivec. V této kapele jsem se docela dobře rozbouchal a získal nutné zkušenosti. Mezitím přišel rok 1968 a každý z té doby ví, co nás všechny potkalo. Neuvěřitelný šok, poskytnutý takzvanými přáteli socialistického bloku, kteří našemu národu vrazili kudlu do zad, a pak nás ještě znásilnili a uvrhli nazpět do doby temna. V hraní se pokračovalo dál, ale kvůli jakési rozepři odešel Míra Chovanec a místo něho nastoupil Petr Loužil z původních The Spiders, který po jejich rozpadu působil v Ostrově nad Ohří v kapele The Towers. Přesto tato formace Carlsbandu neměla dlouhého trvání a někdy koncem roku 1968 se rozchází.
Po hraní v Carlsbandu jsem přešel spolu s Tondou Zítem do Nejdku ke kapele The Crash. Tom Stabenow mě chtěl za bubeníka místo Ilji, a já si dal jako podmínku, že se mnou půjde i Tony Zít. Slovo dalo slovo a oba jsme se stali členy naší nové, a jak se později ukázalo i úspěšné kapely. Mě k rozhodnutí vedl také fakt, že The Crash měli na tu dobu nádherné a moderní bicí. Ve srovnání s nimi byly moje staré škopky antickou vykopávkou. To, že kapela získala také možnost využívat kulturní zařízení v Suché, vedlo k založení vlastního klubu Beat club Crash. V té době to nebyla běžná věc aby kapela měla svůj vlastní klub. Výhodou byla pravidelná vystoupení jak nás, tak i hostujících kapel. Naším manažerem a hybnou silou dění v klubu byl Jaroslav Zavadil. Jirka Smolík měl na starosti pájku s dráty a staral se o to, aby vše z aparatury fungovalo. Tým klubu se dále skládal z Tomáše Cuhry (Švesky), který obstarával propagaci formou plakátů a vyzdobil i vnitřní prostory klubu. Václav Havránek při akcích vybíral u vchodu mýtné a také jsme tam měli baterii pomocnic jako Kytka a spol. (šatna, obsluha). The Crash tou dobou hráli se dvěma zpěváky, což tehdy nebylo moc obvyklé. Jinak to byla klasická kytarová beatová skupina, hrající většinou hity z druhé poloviny šedesátých let. Občas jsme se zůčastnily nějakého toho festivalu, jako například v Plzni nebo Chebu a jinde. Dá se bez nadsázky říci, že nám to v té době parádně šlapalo a kde se hrálo, tam bylo vždycky plno. Osobně musím přiznat, že se mi v této kapele líbilo a hrálo velmi dobře. Přesto jsem z osobních důvodů a také okolnostmi danými tou dobou skupinu The Crash v tichosti opustil, abych jak se říká vzal kramle a emigroval do zahraničí. Nikdy jsem se za to klukům v kapele neomluvil, a proto tak činím dodatečně teď a touto cestou, říkaje si, že nikdy není pozdě. Snad proto jsem se nebránil myšlence si spolu znovu zahrát po tak dlouhé době, jakou těch více než 40 let je. K dalšímu opravdovému hraní jsem se již v cizině nedostal i když jsem o to zpočátku usiloval. Párkrát jsem si zabouchal s hipíkama v Amsterdamu. Také se se mnou spojil Pavel Menschik, když emigroval do Německa a chtěl zakládat kapelu v Hamburku spolu s Karlem Sýčem (basa). Navštívili mě v Amsterdamu a já zase zajel do Hamburku, kde jsme společně spřádali plány. Dokonce jsem si tehdy kvůli tomu zakoupil Premiéry ale nakonec z toho sešlo. Tím tedy definitivně skončilo moje tehdejší muzicírování. V životě by mne nenapadlo, že si ještě někdy za škopky sednu a budu zase hrát. Život dokazuje, že je ten největší taškář a opět mě dostal skrze moji slabinu a první lásku - hudbu.
Žádné komentáře:
Okomentovat