Autor recenze: Jan Mašek
Fantastický úvod sobotního večera V Hudebním klubu Irská patřil sice nepříliš „viditelné“, ale o to víc kvalitnější karlovarské hudební skupině - Shadows revival. Pamětníci dnešní, „zralé“ generace se ve vzpomínkách jistě rádi vracejí do svých dětských let, kdy večer a s „uchem v reproduktoru“ milovaného tranzistoráku, lovili v praskotu a rušení středních vln tehdy nejsilnější vysílač Evropy – Radio Luxembourg. Důvod byl zcela prostý. Tento vysílač, spuštěný výhradně za účelem „zásobování“ americké armády, dislokované v Evropě, posledními hity světových hudebních žebříčků, byl ve své době také jediným zdrojem potěšení muzikálních fandů socialistických zemí… Jména hudebních legend, jako byl Elvis Presley, Acker Bilk, Petula Clark, Chubby Checker a dalších, dnes pomalu upadají v zapomnění. Bohužel, ani vzpomínaná hvězda britské hitparády šedesátých let – instrumentálně vokální skupina Shadows, na tom dnes není lépe. Doba se mění a dokonale střižený černý oblek, kamenné tváře, nehybný postoj, precizně čistá kytarová sóla a krásné melodické skladby dávno ustupují živelnějšímu provedení rockové a metalové hudby dnešní doby.
Pánové Vladislav Prokop, Josef Makula, Petr Schneider a Pavel Krüger, coby protagonisté kapely Shadows revival, na pódium v Irské sice nepřišli v černém, zato plní chuti si zahrát a oživit návštěvníkům klubu vzpomínky na dobu před padesáti léty. S láskou zahrané perly jako Pretty Woman, Chattanooga cho-cho, Tequilla sunrise a mnohé další, spolu s křišťálovým zvukem legendární kytary Fender stratocaster v rukách Vladislava Prokopa a celkovým soundem kapely, připravily návštěvníkům klubu nevšední zážitek, takže pro bouřlivý aplaus musela skupina třikrát přidávat. Doufejme tedy, že „Stíny“ v Irské zase brzy uslyšíme! Kontakt a bližší informace o skupině jsou k vidění na webu www.shadowsrevival.cz
Po nezbytné technické přestávce, rozvlnila klubový vzduch strojově dupající rytmika Číňana s Vítkem Šebestou a už klasickými skladbami skupiny Creedence Clearwater revival, občas prokládaných neméně známou „klasikou“ Ozzyho, Spencera Davise, Rolling Stones a dalších. Oproti předchozí kapele, tedy skladbami o cca 10 let mladšími, na nichž už je znát dnešní, agresivnější rockový náboj, nezbytný k „odvázání“ návštěvníků a zaplnění tanečního parketu, což se beze zbytku podařilo. Zkrátka, nejdečtí The Crash v plné parádě… Sobotní večer rozhodně patřil mezi ty, na něž se často vzpomíná. Perfektní výkon obou kapel stál za poslech i lidové vstupné, což ostatně dokazovala atmosféra v zaplněném sále. Je potěšující, že revivalové kapely „rostou jako houby po dešti“, protože v komerčních rádiích se starší hudbě nevěnuje mnoho prostoru a je jen dobře, že na kulturní scéně existují soubory, které melodickou muziku minulého století, dokážou i mnohem mladším divákům příjemně připomenout, za což jim patří dík.
